O životě(mém).
čtvrtek, 25.03.2010
pátek, 1.01.2010
pondělí, 30.11.2009
Je to dobrý!
Mám za sebou rigorózní zkoušku, dojela jsem do Atlanty a zpět, zařídila jsem si facebook, dojela jsem si pozdravit příšerku do Polska a mám 2 potkánky. A jím, o mnoho lépe, i když nechci to zakřiknout, možná by to tak ze strany nevypadalo, ale skutečně do sebe něco dostanu, což je potěšující.
Není to proto, že jsem se rozhodla pro „pro nebeské království"? Pro Boha proti pravidlům této společnosti? Jít proti pravidlům je pro mě vždy to pravé, kromě všeho:)). A nemůže mi nikdo říct, že nikoho nebudu mít, že bych nemohla, nevypadám zase tak blbě:)), ale je to jasné, že nechci..a zkuste mi namluvit, že jsem chuděrka! Skáču radosti, že jsem děcko:)
sobota, 17.10.2009
neděle, 11.10.2009
sobota, 10.10.2009
O lásce Boží.
Teď, přímo teď. I když necítím ničí jinou, je to stálice. I kdyby mě všichni opustili, Bůh ne. I kdyby mě všichni zklamali (teď mám takový pocit), Bůh nikoli. Cítím ji. Tu lásku. Těžko se to popisuje, ale jako by mě podpíraly o objímaly něčí silné otcovské páže, přivinuly mě k srdci a laskavé očí na mě koukaly s něhou, a těch očích bylo světlo a žádná tma...Odnikud to nemůžu mít, ten pocit, můj táta se takhle rozhodně nechová (a od lidi jsem těch projev lásky jsem taky moc nezažila, ani nezažiji). Ale ani nepřemýšlím, nezkoumám (já nezkoumám!). Je mi spíš do breku, ale jsou to sladké slzy (lžíce medu v kádí dehtu slz, bych řekla). Číst písmo a jít do Terezky se mi zdá jako jediná vhodná odpověď na Lásku. Nemůžu toho moc, odpusť mi Bože. I když teda lidi v Terezce začínají ve mně vyvolávat pochyby. Ale co? On mě tam přivedl. Má to smysl. A stejně nedojdu nikám jinam.
Někdy si myslím, zvláště, když je to taková mizérie, jako teď, že by bylo možná optimální, kdyby mě vzal k Sobě nějak po křtu. Fakt nemám moc sil. A už mě nebaví, jak mi furt nerozumí, jak mě furt chtějí zkazit, jak mě trápí. Jak se pokaždé v lidech zklamu. A nebaví mě ta nemoc.
čtvrtek, 8.10.2009
Poznámka na den 08.10
Cítím se nemocná. A opuštěná. Hodně opuštěná. Celoživotně pociťuji nedostatek lidi, u kterých bych se mohla vybrečet na rameni...
PS:Všichni mi ubližujete, i ti, komu věřím, odcházíte, lezete mi do cesty a já musím být silná, já, která se nenají ani den! Proč musím být silná? Proč mám trpět „zájem" těch chlapů, a nenadávat? Být vlídná, nenenávidět? Všechno je to nespravedlivé, všechno. A chci ječet. Něco rozbit, vybít bolest, vykřičet ji. A polštáře nějak nestačí. Jsou trapné.
Já se totiž ani nedokážu někomu na tom ramenní vybrečet! Když jsem venku, tak dokážu spíš praštit do zdi, než brečet – asi taky z šikany, protože vždycky, když jsem se rozbrečela, našel se někdo, kdo se tomu zasmál. A tak brečím doma, třeba celý den, ale venku mám oči suché – mimo Terezku, proto ji taky tak miluji.
A taky nesnáším ten klid agresorů, které mě mučí, a pak se posmívají, že život je prý krutý. Aha, vy že víte, jak je krutý život? Fain, chtěla bych vidět situaci, kdy budete bojovat za svou svobodu vy. To není jako šikanovat nevinné holky. Pák se na vás podívám.